Je to všechno daleko. Za hranicema. Mimo můj svět. Není to můj problém. Netýká se mě to. Fakt? Každý problém, který ignorujeme, si ale jen pomalu klestí cestu blíž. Největší hrozba nikdy nepráská dveřmi. Přichází potichu, s pokrčením ramen, s přivřením očí. S tím, že přestaneme reagovat. S lhostejností, pohodlností a tichým přesvědčením, že to se vyřeší. Že nás osobně se to ještě netýká. Netýká. Do chvíle, kdy se to začne týkat všech.

Nejdřív si zvykneme na slova, která jsme dřív odmítali. Pak na to, že realita se schovává za propagandistické řeči. A nakonec i na to, že do některých částí města mohou jen někteří z nás. A my zjistíme, že čteme příběh, který jsme už jednou četli. A že tentokrát jsme odsouzeni ho prožít na vlastní kůži.

Dnes už se veřejná diskuze dávno neděje jen na náměstích, v redakcích nebo v parlamentech. Děje se především tam, kde trávíme podstatnou část svých životů. Ve virtuálním světě sociálních sítí. Značná část tohoto prostoru se proměnila v bojiště, kde místo lidí stále častěji mluví stroje. Kde armády botů, kterých už je na internetu více než skutečných lidí, záměrně rozeštvávají společnost, rozmazávají hranici mezi pravdou a lží a vytlačují skutečnou debatu hlukem, který se tváří jako hlas veřejnosti.

Každým pokrčením ramen nad lží, každým „to je jen internet“, každým mlčením ve chvíli, kdy bylo potřeba se ozvat, jsme tento prostor trollům odevzdali. A právě teď si ho musíme vzít zpátky. Nikdo to za nás neudělá. Pokud připustíme, aby naši veřejnou debatu ovládaly stroje a manipulátoři, vzdáváme se další části vlastní svobody.

Kdo je lhostejný k dějinám, je odsouzen dělat ty samé chyby. Svobodu nelze uskladnit jako zavařeninu od babičky. Buď ji žijeme teď, nebo jednoho dne zjistíme, že tu není ani ona, ani nikdo, kdo by ji zachraňoval.

Nesmíme strkat hlavu do písku. Je to My, nebo nikdy!

Vždycky.